Čeho si člověk váží, když se vrátí z Filipín

To bylo ještě za starých časů, kdy se hranice přeskakovaly s lehkostí a bez zábran. Kdo ví, co „vrátit se“ znamená dnes. Ale tenkrát… O ledových kobkách, zevlujících lidičkách i přítulných dětičkách. A o důležitosti naší vlasti.

Už jste někdy pobývali v pětihvězdičkovém hotelu? A neměli z toho žádnou radost? Představte si měkké koberce, luxusní obložení stěn, impozantní obrazy, ale taky pořád a všude neskutečná zima. A vy v tom máte trávit celý den, protože jste v tom hotelu v Manile na konferenci. Zima není proto, že by zapomněli topit, jsme v tropech, že ano, v létě je venku přes třicet stupnů. To jen prosím pěkně běží klimatizace. Nezbývá než jediné – v pravidelných intervalech vybíhat na hotelovou zahradu s palmami a bazénem a tam se ohřívat. Přitom se postupně svlékáte (protože jestli chcete přežít ve zdraví uvnitř, nezachrání to sukýnka a halenečka). A po chvíli, vybaveni aspoň trochou tepla, se zase oblékáte a s nádechem noříte zpět do ledových kobek. Těžko říct, jestli jsou podobné ledárny dárkem pro návštěvníky z vyspělé ciziny či jestli tak daleko postoupila snaha vyrovnat se Američanům. Zdá se však, že pro Filipínce – aspoň v Manile – jde o zcela běžnou věc. Takový filipínský pěkně klimatizovaný autobusek, to je lahůdka. Jako byste skočili z pláže rovnou do ledničky. Maně si člověk vybaví staré dobré karosy, kde nehrozí teplotní šok, a když si otevřete okýnečko, ten lehounký váneček…

A jak si po návratu vážíte toho, že si vás na ulici vůbec nikdo nevšímá! Dokonce se na vás ani nesměje, ani se s vámi nesnaží navázat hovor. Prostě si jen tak jdete a každému je to úplně jedno. Kdepak ale na Filipínách. Těch všudypřítomných zevlujících lidiček, co vám pořád říkají „hallo“ nebo „hi“ a „where are you going?“, těch tam je! Taková pozornost je ale milá nanejvýš tak třikrát, když se ptá někdo podesáté, jimá vás podezření, že si na vás zkoušejí tu jedinou anglickou frázi, kterou umí, jejíž smysl navíc tuší jen přibližně. Na každém kroku je navíc nějaký samozvaný průvodce, to kdybyste třeba netrefili na kopec, kam vede jediná cesta, nebo abyste se neunavili kilometrem chůze. To je zase práce nadháněčů - nahnat vás do nejbližšího taxíku, tricyclu, jeepnyho nebo něčeho podobného. Ani se vás neptají, kam vlastně chcete, hlavní je, že platíte. Prostě máte pocit, že jste tady kouzelný chodící měšec s penězi. Protože ona úslužnost samozřejmě není zadarmo.

A jak se po návratu domů radujete z toho, že na ulici nenarážíte na každém kroku na dětičky! Čert vem starosti z nějaké populační křivky! Na Filipínách jsou děti všude, ale naprosto všude, takže se můžete vracet s jedním ze dvou možných pocitů – buď že je to nádhera, když je všude kolem tolik dětiček, nebo – a tento pocit vyhrává -  že už děti nechcete nikdy v životě vidět. Taky vám říkají „hallo“ a „hi“, dětičky, a mávají vám. Některé jdou ještě dál, až přímo k vám, jak milé, myslíte si, jak jsou přítulné! Jenže oni nestojí o vaši přítulnost, oni chtějí penízky a bouchají vás ručičkou se zlověstným „give me ten pesos!“ (naval deset pesos!). A když nechcete dát, bouchají pěstičkou ještě víc, a tak s nimi svorně pochodujete po rušné ulici v Tagbilaranu na ostrově Bohol třeba pět minut. Nepřála bych vám takový zážitek.

A tak jedete z letiště v Praze autobusem bez ledové klimatizace, libujete si, jaké máme pěkné silnice, obdivujete naše chodníky, na něž jste prakticky zapomněli, protože ty, když aspoň v Manile jsou, jsou tak rozbité, že se stejně vyplatí jít spíše po silnici. A opájíte se čerstvým vzduchem a pražským poklidným a spořádaným dopravním ruchem.

A ještě si říkáte, jak je to fajn, že se znovu ubezpečíte, v jaké důležité zemi žijeme. Když řeknete na Filipínách Czech Republic, tak obvykle reagují takovým tím aaaah s přikývnutím, z čehož je jasné, že vůbec neví, která bije. Když dodáte bývalé Československo, starší se už chytají, jako že část Ruska nebo Jugoslávie, ale to je tak maximum. Ale pozor! Filipínci mohou kontrovat nějakým pro vás zcela neznámým ostrovem v Pacifiku a divit se, na oplátku, že tak významný ostrov neznáte. Schválně – co třeba takové Palau?

Fotografie byly pořízeny autorkou článku.

P.S. Palau je soused Filipín, skupina ostrovů, cca 500 km na východ.