Z cestovního deníku po Filipínách III aneb O rýži, která není jen ve spíži

Být na Filipínách a nesetkat se s rýží je prakticky nemožné. V hotelu vám servírují ke snídani rýžovou kaši, na tržišti nevíte, který druh rýže vybrat dřív. Ale opravdu obklopeni rýží jste až na severu, kde vás čeká nevídané...

Ano, myslím tím osmý div světa, jak se taky říká rýžovým terasám. Možná vás zklamu, ale na rozdíl od jiných cestovatelů zde nebudu na krásu a malebnost tohoto místa pět ódy . Rýžové terasy na  nejsevernějším ostrovu Filipín, Luzonu, vybudovalo původní obyvatelstvo doslova vlastníma rukama. Už je to asi dva tisíce let, co tam ty terasy v Cordillerách ve výšce cca 1500 m n.m. stojí.

Musím se přiznat, že chodit po terasách patřilo k jednomu ze dvou okamžiků na Filipínách, kdy jsem se opravdu bála. Liják jak z konve (tropický déšť není žádný deštíček mírného podnebného pásu, když prší, to tečou z  nebe doslova provazy, ba provaziska vody), průvodkyně v nedohlednu, já sama na úzké cestičce o šíře cca 10 cm. Po pravé straně sráz končící kdesi hluboko dole, po levé straně laguna, co byla před deštěm patrně rýžovým polem. Šlápnout trochu vedle, ocitnete se tam či onde, nechcete ani to první, ani to druhé. Kam jít, nevíte, terasy jsou všude a pořád úplně stejné. Byla jsem ráda, když jsem konečně našla průvodkyni a ta nás zavedla k nim domů. Totiž abyste se v tom bludišti teras trochu vyznali, je dobré požádat někoho z místních o doprovod. Jak už víme, to není žádný problém, protože na Filipínách je na každém kroku někdo, kdo je ochoten vás kamkoliv doprovodit, zavést, cokoliv vám ukázat, patrně s nadějí, že právě natrefil na bohatého Američanu, resp. Američanku. Naše Mary patřila k lidem kmene Ifugao, jednomu z nejstarších na Filipínách. Těšila jsem se, jak budou tito původní obyvatelé nedotčeni civilizací, ale kdepak. Oni si klidně odhazují papírky od amerických krekrů, nechodí bosky, ale v žabkách (zato docela umně) a místo původní pokrývky z trávy nosí na ochranu proti dešti deštníky. Ve starodávných chýších na kuřích nožkách, tedy těch původních (některé mají pořád místo střechy suchou trávu) mají dokonce televizi! Ještě že si udrželi aspoň přírodní WC. To se skládá z toho, že jdete a když máte potřebu, tak konáte. Zaskočila jsem takhle jednu paní na "obecním" schodišti, to jsem identifikovala také jako původní - prostě kameny, které vedly nahoru.

Co ještě říct o původních obyvatelích? Byla jsem na ně hodně zvědavá a opravdu patřili k mému největšímu zážitku v Banaue, centru rýžových teras. Ale trochu jinak. U vyhlídkových bodů totiž na nic netušící turisty číhají neuvěřitelně malí a vyhublí stařečci a stařenky. Na hlavách mají posazené křiklavé čelenky s pery a když uvidí turistu, začnou se skřehotajíce komíhat v rytmu snad původní písně. Následně po vás požadují za foto - pesos, pesos! To vás hned přejde chuť na původní obyvatelstvo. Prostě jste tady chodící kouzelný měšec s penězi a nikdo vám nevěří, že bohatá Američanka prostě nejste. Američan - to je tady modla.

Naštěstí tu máme naši Mary, průvodkyni po terasách. Něco z původního snad v lidech Ifugao ještě zůstává. Rýži jedí třikrát denně a dětí mají pořád hodně. Naše Mary (americká jména tady vyhrávají) jich měla devět a ve svých devětatřiceti se cítila ještě na dalších šest nejmíň. Vdávala se v patnácti, asi, už si to nepamatovala přesně. Přese všechno to jsou Filipínci, naštěstí. Tak doufám, že někde žije ještě nějaký kmen nepoznamenaný civilizací a radši už po něm nepátrám. Ať žijí a ať jsou sami sebou. Někdy, a třeba zrovna v dnešní době, se to vyplatí!

Fota byla pořízena autorkou článku.