Město paměti - důvěrná reportáž z Berlína
Berlín patrně nepatří k preferovaným destinacím Čechů, aspoň za těch necelých pět dní tady jsme od kolemjdoucích češtinu ani nezaslechly, ale kdo sem zajede, ten rozhodně nebude litovat. Stačí totiž projít centrem, pročíst si všudypřítomné panely informující o té či oné památce, místu či kousku zdi a hned tu máme moderní dějiny jako na dlani. Místo výuky 20. století ve školách bych děti (i učitelky a učitele) posílala na exkurze do Berlína! To by pak bylo všem jasné, o čem byl nacismus, holokaust i komunismus. To vše, i spoustu dalšího, si totiž Berlín neúnavně a neustále připomíná, nelze si toho nevšimnout, nelze to ignorovat.
Pokud by se vybírala metropole, která by měla dostat titul města paměti, tak bych určitě hlasovala pro Berlín. I revolučním bouřím na jaře 1848, u nás polozapomenutým a poněkud zprofanovaným, je před Braniborskou bránou věnován velký panel s dobovými vyobrazeními a výkladem ve čtyřech jazycích (němčině, angličtině, francouzštině a ruštině).
A což pak nacismus a komunismus! V centru na ně narazíte takřka na každém kroku. Navíc to Berlín umí. To nejdůležitější je venku, na ulici, vypsáno či vyfotografováno na velkých panelech či na obrovských plakátech, které jsou přilepené třeba na zeď, takže vše je volně přístupné a zadarmo. Nepotřebujete ani průvodce, ani google, vše podstatné se dozvíte přímo z ulice.
Minout nemůžete například několik tisíc obrovských betonových kvádrů, což je relativně nový památník všem zavražděným evropským židům. O vnitřní expozici vám nic bližšího nenapíšu, protože z fronty na vstup nás s dcerkou laskavě vyexpedovali, že památník je vhodný pro děti od 14 let. Asi ví proč, i samotné bloudění mezi těmi obrovitánskými kusy holého betonu vyvolávalo pocity stísněnosti a beznaděje. Kdo si chce užít trochu pesimismu, může si tam bloudit do aleluja, tato venkovní část památníku nemá zavírací hodiny. Vstup zdarma byl též do muzea o nacismu nazvaného Topografie teroru, mimo jiné se jednalo opět o obrovské venkovní panely s dobovými fotografiemi a popisy. Skvěle uděláno a vystaveno.
Čím ale žije turistický Berlín nejvíce, to je vzpomínání na dobu komunistického režimu. I na turistické mapě vidíte tlustou červenou čáru bývalé berlínské zdi, jejíž zbytky tu a tam ještě ve městě potkáte jako věčné memento. Ještě že tu zeď rozebrali, protože jinak nevím, co by v Berlíně prodávali jako suvenýry. Kousek pomalované zdi je totiž obligatorní suvenýr, pěkně v celofánu zabalený, v lepším případě doprovozený certifikátem, že se jedná opravdu o originální zeď. Ani nevím, které zdi jdou na odbyt lépe, jestli s certifikátem nebo bez. Jak jistě uznáte, je to výjimečný pocit vlastnit kus betonu, který tvořil dějiny. A pokud se vám nechce do betonu, jistě nepohrdnete trabantem–autíčkem v různých velikostech. Zvlášť nostalgicky založení jedinci si mohou v Berlíně trabant i zapůjčit na projížďku, jen nevím, jestli jízda není omezena pouze na východní Berlín.
Každopádně patrně největší turistickou atrakcí je Checkpoint Charlie. Jedná se o jeden z důležitých hraničních přechodů v době rozděleného Berlína. Až tam zavedete školáky (ty, co se vykašlou na učebnice, protože se chtějí o minulosti skutečně něco dozvědět), budou se moct s hlídkujícím americkým vojákem i vyfotit. Taky mi chvilku trvalo, než jsem to pochopila (tu turistickou show). Ale do paměti se to vryje. Dosud je tam obrovská cedule s nápisem „You are leaving the American sector“ (nebo You are entering the American sector, podle toho, z které části Berlína přijíždíte), strážní budka a obranné (či útočné?) pytle s pískem.
Školáky je třeba vzít do Muzea DDR, což je muzeum o každodenním životě za komunistického režimu. Ono se inzeruje, že je to pro děti, protože si mohou vše osahat, vše vyzkoušet a je to hodně interaktivní, ale dle nadšení dcerky soudím, že si to postavili dospělí pro sebe, aby mohli nostalgicky vzpomínat na své vlastní dětství. Dnešní děti už ukázka z Mrazíka neosloví, ani fanfáry z Ein Kessel Buntes. A chudě zařízené místnosti s mdlým osvětlením a barevnými tapetami, včetně obýváku se sektorovým nábytkem, kterému vévodí vypouklá televize, už vůbec ne.
Možná že ta dějepisná exkurze se školáky do Berlína nakonec ukáže, že to, co děti zajímá, není vlastně minulost, ale budoucnost. Taková, jaká se představuje třeba v Domě Evropy, kde mohou návštěvníci zasednout za stejné stoly jako poslanci Evropské Unie a přepínat zvuk pouštěných filmů o EU a jejím fungování do všech jazyků EU, včetně češtiny. Koneckonců, někde u Reichstagu, budovy parlamentu, to bylo napsáno jasně: V Berlíně se neptáme, odkud přicházíš, ale kam míříš. A jsme tu proto, abychom ti k tvému cíli pomohli.
A když jsme u politiky a budoucnosti, musím se pochlubit, že jsme viděli Angelu Merkelovou. Sice jen na videu a navíc v ZOO, ale těšilo nás, že tak významná osoba sdílí podobně jako my, obyčejní smrtelníci, radost z pandy. Postavili pro ni celý nový pavilón (pro tu pandu, ne pro Merkelovou) a dali jí do letadla hodně bambusu, aby měla po cestě z Číny co jíst (ta panda, ne Merkelová). Je to chlouba místní ZOO (nakonec možná i ta Merkelová, asi není moc ZOO, kde by kvůli pandám pronášeli slavnostní řeči kancléři a premiéři).
A co ještě říct o Berlíně? Může se vám stát, že půjdete po chodníku a zezadu do vás najednou někdo nabourá. To bylo kolo, protože jste si nevšimli, že jdete po cyklistické stezce. Ty jsou jen málo barevně odlišeny od části chodníku pro pěší a málokdy mají namalovaný symbol kola, s tímto si Berlíňané hlavu moc nelámou. Překvapivě se v Berlíně docela dost na kole jezdí. Dokonce i na Lipské třídě, kterou lemují výstavní pětadvacetiposchoďové paneláky z éry DDR a která je jednou z hlavních tepen města, potkáte cyklisty.
Pokud byste se se školáky chystali do Berlína skutečně vypravit, doporučuji až od září 2019. Má se totiž otvírat Futurium, Dům budoucnosti. A to je to, kam Berlín směřuje – od poznání a akceptace (nelehké) minulosti k představě budoucnosti. Ideální kombinace, kterou nelze než doporučit.
Fotografie byly pořízeny autorkou článku.
Radmila Švaříčková Slabáková
Jaké to je, když je člověk nečekaně přítomen na indické svatbě? A co se tam děje?
Vyfotit si svatbu v Indii, to se vám nestane každý den. A že se při tom člověk nestačí divit. Je to něco úplně jiného než svatba u nás. Tak třeba si tam snoubenci mačkají na čele něco, co vám nápadně připomíná žvýkačku...
Radmila Švaříčková Slabáková
Perlička z Ria aneb i samozřejmé věci mohou být úplně jinak
O tom, jak člověk nevidí věci, které se nacházejí přímo před jeho očima. A o tom, o čem se v průvodci po Riu de Janeiru nedočtete.
Radmila Švaříčková Slabáková
Do favely! Drogy a samopaly jako turistická atrakce: důvěrná reportáž z brazilského Ria
O podivné turistické atrakci v Riu de Janeiru, o lidech, co žijí ve čtvrtích pro chudé, o překupnících drog, samopalech, střelbách a o jedné z nejsmrtonosnějších policií na světě.
Radmila Švaříčková Slabáková
Jak přežít Rio de Janeiro
O tom, jak se člověk připravuje na cestu do města zločinu. Jak o Riu píší průvodci a jaké to tam je na základě vlastních zkušeností. O žabkách, taxících, policejních autech, metru i autobusech. A rada na závěr.
Radmila Švaříčková Slabáková
Život bez aut – důvěrná reportáž z Göteborgu
Co vás při pobytu v Göteborgu nejvíce překvapí? Pár postřehů o životě na švédských ostrovech, kolech, lodích i ukrajinských vlajkách, vážně i méně vážně.
Radmila Švaříčková Slabáková
Čím se jezdí v Göteborgu?
O lodích, tramvajích, moři, kolech a souostrovích. A ekologii. Pár postřehů o tom, co je v Göteborgu jinak. Pozor, hlavně pro ty, co mají rádi výše vyjmenované dopravní prostředky, zejména lodě.
Radmila Švaříčková Slabáková
Co ještě člověka překvapí na Filipínách aneb jak se žije s vírou a církví
Ono překvapení čeká hlavně na našince-ateistu. Nejen na Filipínách se žije s církví a vírou. I když... Vzpomínka na Filipíny, na bibli v hotelovém pokoji, univerzitní studentky v bílém i na večeři s živým misionářem.
Radmila Švaříčková Slabáková
Čeho si člověk váží, když se vrátí z Filipín
To bylo ještě za starých časů, kdy se hranice přeskakovaly s lehkostí a bez zábran. Kdo ví, co „vrátit se“ znamená dnes. Ale tenkrát... O ledových kobkách, zevlujících lidičkách i přítulných dětičkách. A o důležitosti naší vlasti.
Radmila Švaříčková Slabáková
Z cestovního deníku po Filipínách III aneb O rýži, která není jen ve spíži
Být na Filipínách a nesetkat se s rýží je prakticky nemožné. V hotelu vám servírují ke snídani rýžovou kaši, na tržišti nevíte, který druh rýže vybrat dřív. Ale opravdu obklopeni rýží jste až na severu, kde vás čeká nevídané...
Radmila Švaříčková Slabáková
Z cestovního deníku po Filipínách II aneb Kam až sahá Amerika
Pár postřehů o tom, jaké dědictví si s sebou nesou Filipíny. Španělské či americké? Nebo ani jedno? Hádejte!
Radmila Švaříčková Slabáková
Z cestovního deníku po Filipínách I aneb proč Češi vypadají tlustě a staře
Obecně se tuší, že nepatříme k nejštíhlejším národům. Ovšem pokud jste se právě vrátili z Filipín, zdají se vám být všichni kolem abnormálně tlustí a staří. O Filipíncích, ježdění po Filipínách i mačkání se v metru a v autobusu.
Radmila Švaříčková Slabáková
Z nalezeného deníku matky
Chcete si odpočinout od náročné práce a městského ruchu? Pojďte, projdeme se jednou malou vesničkou. Seznámíme se s jejími obyvateli a hlavně hlavní hrdinkou, čerstvou matkou. To, co prožívala, pravděpodobně nebude mnohým neznámé...
Radmila Švaříčková Slabáková
Dveře otvírejme vždy v pravý čas! aneb předsilvestrovské přání do nového roku
Jednou v supermoderním Inter City Expressu na německém území se mi stala jedna nenadálá, nečekaná věc. Ale i to patří k cestování. Fota jsem pochopitelně pořídit nemohla a doufám, že je nepořizovali ani svědkové této příhody.
Radmila Švaříčková Slabáková
Drobty z Číny aneb jak pobyt v Číně mění perspektivy
Co ještě zaujme člověka v Číně? O čínských rychlovlacích, mapách i Konfuciovi. O rychlosti, z níž se tají dech. A o každodenním životě. Zbylé postřehy ze zahraniční cesty, slovem i obrazem.
Radmila Švaříčková Slabáková
Město tisíce tváří - důvěrná reportáž z čínského Ťi-nanu (Jinanu)
Ve dnech připomínání si výročí svobody a demokracie neškodí podívat se do Číny. Člověka tam čeká tisíce různých tváří, doslova i symbolicky. A na jejich strom přání aspoň v duchu přivazuji stužku - vy víte s jakými slovy.
Radmila Švaříčková Slabáková
Tak trochu jiná Evropa - důvěrná reportáž z albánského Skadaru
Jaké to je v albánském Skadaru? O nesrozumitelné albánštině, opuštěných domech i krevní mstě. Reportáž ze zahraniční cesty, vážně i méně vážně, z nečekaných důvodů jen slovem, nikoliv obrazem.
Radmila Švaříčková Slabáková
Město rovnosti - důvěrná reportáž ze Stockholmu
Co zaujme člověka, který se poprvé ocitl ve Stockholmu? O společných záchodcích, angličtině, lodích i životním prostředí. Reportáž ze zahraniční cesty, vážně i méně vážně, spíše slovem než obrazem.
Radmila Švaříčková Slabáková
Kde se na (některou) minulost nevzpomíná - důvěrná reportáž z Madridu
Čím se liší Madrid od Berlína? Pár postřehů o městském centru, prohlídkách města zadarmo i historické paměti španělské občanské války. Reportáž ze zahraniční cesty, vážně i méně vážně, spíše slovem než obrazem.
- Počet článků 19
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 670x